Narodil se 5. ledna 1954 v Šumperku. Dětství trávil v obcích Vacetín a Radnice. Po středoškolském studiu na 1. průmyslové škole strojnické v Olomouci nastoupil v roce 1972 na Katedru výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. K jeho pedagogům patřili mj. Jana Jemelková, Dušan Janoušek, Zdeněk Přikryl, Ladislav Rusek a Emil Viklický. Studium úspěšně ukončil v roce 1977 absolventskou prací inspirovanou verši R. M. Rilkeho.  Během následného působení v Lidové škole umění v Olomouci se setkal s malíři Pavlem Kotasem, Vladimírem Ženožičkou, či s fotografem Miroslavem Stiborem. V roce 1986 odešel do Prahy, kde navázal spolupráci s nakladatelstvím Mladá fronta. Dnes zde působí zde jako pedagog na Základní umělecké škole Olešská. Vedle grafických prací se věnuje tvorbě keramiky, poštovních známek, výzkumu loštických pohárů a psaní písňových textů. Přestože je trvale usazen v Praze, nikdy nepozbyl své vazby na olomoucký kraj, kam se pravidelně vrací.

Josef Dudek dnes patří bezpochyby k čelným představitelům klasického grafického umění. Svá díla dosud prezentoval na několika desítkách individuálních a více než stovce kolektivních výstav doma i v zahraničí. Dokladem jejich nepopiratelných kvalit jsou mnohá tuzemská i mezinárodní ocenění. Z jeho rukou vycházejí volné grafické listy, ex libris, ilustrace, poštovní známky, či obálky prvního dne. Pracuje technikami tisku z hloubky – hlavně leptem, mezzotintou a akvatintou. Příležitostně se ale nevyhýbá i jiným postupům, či technologickým experimentům. Formální aspekt jeho stylu definuje vytříbený cit pro detail, jemnou kresbu, záliba v menších formátech a inklinace k minucióznímu pojetí vůbec. Po obsahové stránce se leitmotivem děl stala figura ženy. Někdy je bytostnou personifikací, jindy obrazivou metaforou, či atributem. Opakovaně se zjevuje v rozličných prostorech a prostředích, která surreálným způsobem popírají vžité uspořádání. Funguje jako proměnná námětových rovnic, které není možné přisoudit definitivní kvality. Ani pozitivní, ani negativní. Mikrokosmos Dudkových prací dále ožívá řadou stvoření a živočichů z prehistorie, mytologie a přírody. Jednotlivé inspirační zdroje se snoubí ve snaze dosáhnout adekvátně sdělné formy, která poučuje, aniž by ztrácela smysl pro metaforičnost, vtip a ironický nadhled.