Ve čtvrtek 29.února v 19 hodin, v den, který si v kalendáři můžete užít jen jednou za čtyři roky, ukončíme v Eagle Gallery výstavu DĚJE výtvarníka Ladislava Sýkory. Grafická díla autora si můžete prohlédnout i zakoupit v Galerii FABRIKA, Kabinetu grafiky na ulici Nemocniční č. 8a v Šumperku. Výstavu prodlužujeme a dernisáž výstavy je o týden později, než byla původně annoncována.

Vzhledem ke speciálnímu dni jsme si pro vás připravili i speciální program, svým způsobem premiérový. Jednotlivý aktéři sice již v galerii působili, ale ještě nikdy nikde nevystupovali společně. Výzvu galerie však přijali. Pokud to dobře dopadne, budeme moci přivítat Mirka Přikryla (12-ti strunná kytara, zpěv) se svou autorskou hudbou i textem a Tomáše Wursta (klarinet, altsaxofon, zpěv). Výzvu přijali, ale dají to společně? Přijďte to zkontrolovat…

Již dlouhou dobu domlouváme návštěvu Kavalerie na na některé z našich akcí. Teď se to konečně povede. Důstojnické stany této jednotky se nachází na Hlavní třídě a na Točáku. Generál Kavalerie Martin Matějček je specialistou na přípravu kávy a bistro food sortimentu. Vše, co chcete vědět o projektu Kavalerie, o kávě Mokambo (mimo jiné s s certifikací košér) nebo třeba veganském občerstvení se dozvíte přímo na dernisáži.

Ladislav Sýkora je spojován se Šumavou. Na Šumavě třicet let bydlí, chodí po ní, dívá se, diskutuje s lidmi, vymýšlí si a tvoří. Vztah k Šumavě má společný s Josefem Váchalem, stejně jako zálibu v rytí a to, že se nespokojí s nějakými prefabrikáty a hotovými názory, ale všechno si musí osahat a vydobýt sám. To se týká i grafické techniky, linorytu kombinovaného s monotypem. Výsledkem jsou pozoruhodné barevné tisky velkých formátů, které však existují maximálně ve dvou exemplářích, jež nejsou zcela identické. Podobně jako Váchalova díla, i Sýkorovy výtvory vykazují určité magické vlastnosti.

Grafik Pavel Piekar měl starost, abych zdůraznila, že Láďa svou tvorbou vypráví příběhy. Ano, je to tak, ale slovo „vypráví“ není úplně výstižné. Řekla bych, že Ladislav Sýkora ty příběhy spíš vyhrkne nebo jen tak mimochodem utrousí, v každém případě na vás okamžitě vybalí to podstatné – jsou to velmi trefné zkratky, skoro filozofické miniatury. Zároveň je v nich pozorovatelský odstup, často nadsázka, a navzdory zkratce jsou ty příběhy vlastně velmi barvité a někdy i komplikované. Týkají se konkrétních lidí a míst, ale důležitá v nich jsou spíš pomyslná slovesa, tedy děje, zatímco jména osob, zvířat a věcí ustupují do pozadí a stávají se jen jakýmisi háčky, na které se všechny ty fyzické či mentální pohyby připevní. Jedním z takových háčků, stejně důležitých jako ostatní, je pro Sýkoru i jeho vlastní osoba – nepředstírá, že neexistuje, ale netváří se ani kdovíjak důležitě. Snad díky tomu nechává ve svých grafikách prostor pro příběhy těch, kteří se na ně dívají. Jeho dílo by tak mohlo být pěknou ukázkou pravidla, že právě skrze to nejosobnější vyjádření je možné dosáhnout univerzální platnosti, transcendence.

• 

• 

Sýkorův divák je ochočen, dojat a vtažen natolik, že vlastně žádný výklad nepotřebuje – naopak, spoustu toho může nad každým listem navykládat sám. Autor se směje v pozadí a připomene se jen tužkou napsaným názvem, jedinou věcí, nad kterou pak můžete kroutit hlavou: na obrázku totiž úplně jednoznačně vidíte svého kocoura Oskara na své meruňce u svého domu ve Strašnicích, ale pod grafikou je zcela nepochopitelně napsáno „Dešenice“. Jinde vidíte svou dávnou kamarádku pod zcela konkrétním jihočeským hradem, jak pije víno za šalebného svitu luny, název grafiky však neúprosně odkazuje kamsi do Itálie. Vidíte sami sebe, jak s kamarády čekáte na terásce v pruhovaných stínech tropické vegetace, až se sešikuje výprava k vrcholu Kilimanžára, těšíte se a bojíte zároveň, a protože nevíte co se sebou, šťouráte se v mobilech. A to pak už ani nechcete vědět, co je v dolním okraji drobným Láďovým písmem napsáno…

Přes jistou snovost nebo spíš „dosněnost“ jsou Sýkorovy výjevy na téměř realistické – dobře odpozorované stromy, lidé, krajina, atmosféra – to vše zachyceno velmi úsporně v několika liniích a barvách, jak si technika linorytu žádá. Leccos je v nich propojené a propletené – bez předsudků, hravě – chtělo by se říci: dětsky. Ne dětinsky, a už vůbec ne s nějakou pěstěnou naivitou či jinými manýrami. Ta přímost a opravdovost je sama o sobě krásná. Při pozornějším zkoumání ovšem zjistíme, že v každém z obrázků jako by bylo něčím „hnuto“ – tu a tam se vyskytne nějaký nepatřičný předmět, jindy jde o pozici některé z figur, výraz,  kompozici či nějakou drobnou disproporci. A právě toto nenápadné „něco“ pokaždé člověku zabrání říct si „dobrý“ a popojít k dalšímu exponátu. Je to brána, kterou divák do obrazu vstoupí, a nechce se mu pryč.

• 

• 

Žádná ze Sýkorových grafik není planým plácnutím do vody, při vší jejich hravosti a lehkosti za každou z nich cítíme jistou závažnost, nálehavost, vnitřní důvod, který k jejímu vzniku vedl – to považuji za cenné a možná i vzácné. Mnozí umělci totiž tvoří spíš jaksi horizontálně – berou všechno, jako by utírali prach. Jejich smysly fungují jako kombajn, jedou, luxují vjemy a vzadu z nich padají artefakty. Mívají hodně natrénováno a tak den ode dne lépe vědí jak na to. Umění však přichází až s proč, s vertikálou, která propojí nebe s peklem a protne se s připravenou horizontálou dovednosti. Samozřejmě i horizontální žrouti světa bývají při své píli čas od času vertikálou prokláti, také oni mívají na svém kontě úžasná díla – někdy je však těžké je v té záplavě dokonalosti najít. To není Sýkorův případ, on je z těch, kteří jdou vertikále naproti, tasí ve chvíli, kdy mají proč.

Ale zpět k magickým kvalitám díla Ladislava Sýkory. Pokoušela jsem se popsat, co se děje při prohlížení jednotlivých grafických listů, způsob, jakým diváka vtahují do svých her a pastí, a také na pár příkladech ukázat, že čím více je divák do hry vtažen, tím zaujatěji v daném výjevu loví sám sebe. Jako by v těch obrázcích byla zabudována kouzelná zrcadla, jež odrážejí konkrétní vzpomínky či sny kohokoliv, kdo se na ně dívá, a zároveň tím velice účinně odvádějí pozornost od strůjce toho všeho, od autora. Podobně funguje Sýkorovo dílo i jako celek – pokusy o nezaujatý pohled jsou z principu marné: než se vykladač naděje, už vykládá sám sebe, nějaký svůj sýkorovský sen, zatímco Sýkora sám uniká, mile a téměř nepostřehnutelně se vykroutí ze všech šuplíků a konstruktů. A přitom ty grafiky vypadají tak nevinně, sympaticky a lidsky. Pozorujte je dobře, jak se tiše smějí na stěnách!

Kurátorský text Božena Správcová

Výstavu navrhla, kurátorský text sepsala kurátorka výstavyBožena Správcová, básnířka, spisovatelka a publicistka. Božena Správcová je laureátkou Ceny Jiřího Ortena, dříve pracovala jako redaktorka časopisu Tvar, nyní editorka a nakladatelská redaktorka v nakladatelství Trigon. Na svém kontě má několik knih poezie a beletrie.

Obchod s grafikou je během vernisáže otevřen.

Občerstvení bude pro návštěvníky jako obvykle k dispozici.

Další akce v Eagle Gallery:

Galerie Fabrika, Kabinet grafiky, Nemocniční 8a:

vernisáž výstavy 4.4.2024 – Eva Hašková, průřezová výstava grafiky

Galerie Pavilon, Kabinet fotografie a malého umění, Radniční 25:

zimní přestávka do jara

Děkujeme za trvalou podporu společnosti PLATIT a.s..

Těšíme se na vaši návštěvu.

Text s využitím zdrojů Tomáš Aberle, kurátorský text Božena Správcová

Tomáš Janíček, Tomáš Aberle

Plakát, pozvánka Jakub Karman

Mediace, web, FB Marian Koza